Výzkum embryonálních kmenových buněk – etické aspekty

Zpracováno na jaře 2013 jako seminární práce z předmětu Náboženství a víra v demokratickém právním státě na Právnické fakultě MU.

Na jaře 2014 jsme na toto téma vytvořili prezentaci, ke stažení zde.

V roce 1996 byl ve Skotsku naklonován první savec ze somatické buňky dospělého jedince – ovce Dolly. V roce 1998 se americkému vědci Jamesi Thomsonovi poprvé podařilo izolovat a pěstovat lidské embryonální kmenové buňky (dále jen "EKB"). Tím se otevřely perspektivy léčby lidí, které si donedávna nikdo nedokázal ani představit. Začala éra regenerační medicíny, jejíž podstatou je, že poškozené nebo nemocné části lidského těla budou regenerované pomocí kmenových buněk – buněk, které jsou schopné se obnovovat a ze kterých se mohou vyvinout všechny ostatní specializované buňky těla. Proces, kterým z univerzálních (kmenových) buněk vznikají specializované buňky, se nazývá buněčná diferenciace. Vědcům se EKB nedávno podařilo izolovat a pěstovat mimo lidské tělo (in vitro) v laboratorních podmínkách. Navíc se jim daří ovlivňovat pomocí přidávání určitých chemických látek směr, kterým se kmenové buňky diferencují, a získávat tak specializované buňky libovolného typu.

Ústřední otázkou při etickém hodnocení výzkumu EKB je, kdy začíná lidský život. Prudký vědecký pokrok nás ale v oblasti výzkumu EKB zaskočil i řadou dalších otázek. Kmenové buňky a jejich klonování otevírají možnost podstatně prodloužit délku lidského života. Navíc, ve spojení s metodami genetického inženýrství mají vědci v rukou nástroje umožňující přímo měnit genetickou informaci – měnit v ní poškozené geny za nepoškozené (tzv. genová terapie) či vnášet úplně nové geny z jiných biologických druhů nebo dokonce úplně nové, přírodě doposud neznámé geny, a vylepšovat tak lidskou genetickou přirozenost.[1]

Embryonální kmenové buňky

Pro pochopení dalšího textu na začátek rozdělím kmenové buňky podle třech kritérií.

Podle zdroje dělíme kmenové buňky na:[2]

1. ESC (human embryonic stem cells) – lze je obdržet z lidského embrya ve stadiu blastocysty, přibližně pátý den po oplodnění. V embryu již proběhla první diferenciace. Práce s těmito buňkami je eticky problematická právě kvůli jejich zdroji, kterým jsou lidská embrya. Při použití těchto buněk v terapii by nevýhodou byla imunitní odpověď těla pacienta, protože z pohledu pacienta se jedná o cizí buňky.
2. FSC (fetal stem cells) – získávají se z jedince ve stáří 5-10 týdnů. Pokud by byly izolovány z plodů získaných v důsledku spontánních potratů, pak by zřejmě etický problém nenastal.
3. ASC (adult stem cells) – mohou být izolovány z dospělého člověka nebo ze tkání plodu či z krve pupeční šňůry. Využití těchto buněk nepřináší z etického pohledu žádný problém. Jejich výhodou je, že pokud by byly použity na léčbu stejného pacienta, pravděpodobně by nenastala imunitní odpověď pacientova těla. Nevýhodou je, že je bereme z pacienta: Jsou tak staré jako pacient, takže mohou být poznamenány negativními vlivy prostředí, stejně tako jako pacientovými genetickými poruchami a predispozicemi k onemocněním.

Podle plasticity je možno kmenové buňky rozdělit na:

1. Totipotentní buňky – může z nich vzniknout kompletně celý organismus (u živočichů zygota, u rostlin většina buněk);
2. Pluripotentní buňky – mohou z nich vzniknout všechny buněčné typy daného organismu, ale ne již organismus jako takový;
3. Multipotentní buňky – může z nich vzniknout více buněčných typů, ale již ne všechny buněčné typy daného organismu;
4. Progenitorové (unipotentní) buňky – může z nich vzniknout jen jediný buněčný typ.

Kmenové buňky mohou pocházet z:

• nadpočetných embryí, která zbyla po úspěšně provedené asistované reprodukci;
• embryí vytvořených mimotělním oplodněním pouze pro výzkumné účely;
• embryí vytvořených metodou SCNT (přenos jádra somatické buňky) pro výzkumné účely nebo pro účely zisku EKB; metoda spočívá v tom, že do vajíčka zbaveného jádra je vloženo jádro diploidní somatické buňky a vznikne embryo;
• tkání a orgánů dospělého člověka, pupečníkové krve atd.

Od zygoty po specializovanou buňku

Lidské tělo je složené z přibližně 250 různých typů buněk, které vypadají a fungují často velmi odlišně. Přesto mají všechny tyto buňky v jednom těle stejnou genetickou informaci, protože jsou to buněčné klony jedné prvopočáteční buňky – zygoty.

Kdyby se buňky pouze rozmnožovaly, byly by všechny stejné. Jejich odlišnost je důsledkem toho, že v buňkách se spouští nebo vypínají různé části jejich stejné genetické informace. To znamená, že ve svalové buňce jsou spuštěné geny, které z ní dělají svalovou buňku, a současně geny, které by z ní udělaly nervovou buňku, jsou vypnuté. Toto selektivní spouštění pouze určitých genů je principem buněčné diferenciace. Vědcům se v posledních dvou nebo třech desetiletích daří odhalovat mechanismy regulování buněčné diferenciace a díky těmto poznatkům jsou schopni proces buněčné diferenciace řídit a z izolovaných a ještě nediferencovaných buněk přidáním správných signálních molekul nasměrovat vývoj těchto buněk k požadovanému typu specializovaných buněk.

Splynutím cytoplazmy spermie a vajíčka se spouští série činností značících vznik nového lidského organismu. Samotné pohlavní buňky nebyly v pravém slova smyslu živé, neboť se nemohly dělit, rozmnožovat a specializovat. Naproti tomu dělící se zygota je živým organismem. Zygota má strukturu DNA pocházející z náhodné kombinace 23 chromozomů z vajíčka a 23 chromozomů ze spermie; nově vzniklý organismus si během svého vývoje již tuto genetickou identitu ponechává ve všech následujících fázích svého vývoje.[3]

Brzy po svém vzniku se zygota rozděluje na nové dceřiné buňky – blastomery. Rané blastomery mají jedinečnou vlastnost – oddělíme-li je od sebe, z každé z nich by se vyvinul nový jedinec. Tato schopnost se označuje termínem totipotencialita. Oddělením raných blastomer můžeme klonovat zygoty, a to tak, že rané embryo se ve stádiu osmi blastomer rozdělíme na jednotlivé blastomery, přičemž každá z nich se začne v laboratorních podmínkách chovat jako zygota, takže celý vývoj začne znovu. Dělí se a postupně vznikne nové rané embryo, které se po implantování do dělohy dále vyvíjí. Totipotencialita se však dělením buněk rychle ztrácí.

Pátý den po oplodnění se již původní zygota rozdělila na asi 150 buněk (mluvíme o stádiu blastocysty), přičemž přibližně 30 z nich se soustřeďuje asymetricky na jednom místě vnitřní stěny. Je to embryoblast, tvořený EKB. Z těchto buněk již nemůže vzniknout nové embryo (celý nový jedinec), ale stále z každé embryonální buňky může vzniknout jakákoliv specializovaná buňka těla. EKB jsou pluripotentní – záleží na signálech z vnějšího prostředí, kterým směrem se jejich přeměna bude ubírat. Z ostatních buněk blastocysty vzniknou různé podporné struktury potřebné pro vývoj embrya a později plodu – plodové obaly, pupeční šňůra, placenta.

Většina buněk našeho těla se postupně obměňuje, např. buňky pokožky každých 28 dní. Tato obnova je možná díky existenci tzv. dospělých kmenových buněk. Jsou to univerzální, nediferencované buňky roztroušené ve tkáních, ze kterých buněčným dělením a diferenciací mohou vzniknout specializované buňky jakéhokoliv druhu (jestli jsou stejně univerzální jako EKB, je předmětem výzkumu). Specializované buňky již nejsou schopny buněčného dělení. Dojde-li k buněčnému dělení specializovaných buněk, vznikne zhoubný nádor.

Přibližně sedmý den po oplodnění dochází k „vylíhnutí“ embrya: Membrána, která obalovala rané embryo, se roztrhne a otvorem vyjde blastocysta, která se během následujícího týdne uhnízdí v děloze. Během procesu uhnízdění se EKB začnou diferencovat do třech typů zárodečných vrstev – ektodermu, mezodermu a entodermu.  Začíná nová etapa ve vývoji, během které se formuje základní struktura těla – gastrulace. Zlomovým bodem je vytvoření tzv. primitivního proužku (třetí týden těhotenství) – od tohoto momentu můžeme hovořit o kontinuitě jedince až po jeho narození, protože už nedochází ke vzniku dvojčat. V šestém týdnu začíná mít lidské embryo zjevný lidský tvar a připomíná miniaturní dítě. Do osmého týdne hovoří medicína o embryu, od osmého týdne po početí o plodu. Lidský plod se vyvíjí ještě dalších 30 týdnů, ale už nejde o tak velké strukturální změny, jako byly ty, které se uskutečnily během gastrulace. Kromě zvětšování své velikosti se plod strukturálně mění už jen v detailech.[4]

Status raného lidského embrya: Někdo, nebo něco?

Na otázku, kdy začíná lidský život, lze odpovědět různě mimo jiné proto, že lze různým způsobem chápat, co to je „lidský život“. Otázku je lepší upřesnit a ptát se: „Kdy začíná individuální lidský život?“ Kdy konkrétní jedinec, Lukáš nebo Jana, začal být opravdu sám sebou? Kdy začal být osobou, tedy subjektem lidských práv? Může být člověk osobou již ve stadiu zygoty? Čím konkrétněji otázku položíme, tím menší je počet možných odpovědí.[5]

Podle římského práva získalo dítě právo na život pouze tehdy, jestliže je jeho otec uznal za své vlastní. Další stanovisko předpokládalo, že lidský osobní život začíná po narození přijetím do společnosti – tzv. „socializací“. Podle principu viability (životaschopnosti) se dítěti přiznává právo osoby, jakmile je schopno žít samostatně mimo tělo matky, i když je ještě v matčině lůně. Tento okamžik se však v důsledku vědeckého pokroku posouvá stále blíže k okamžiku početí. Podle Aristotela aby se zárodek stal lidským životem, potřebuje čtyřicet dnů, jde-li o zárodek mužský, a devadesát dnů, jde-li o zárodek ženský; podle Tomáše Akvinského ženskému zárodku stačilo „jen“ osmdesát dnů.[6]

Celá řada experimentů ukazuje, že embryo se již od prvních okamžiků svého života nechová jako pouhý shluk buněk. Jeho aktivita je vlastní činností jedinečného organismu, u kterého začíná proces postupného vývoje lidské bytosti. Z těchto skutečností bývá usuzováno, že embryo představuje lidské individuum, a to i přesto, že se mu zatím nepodobá a nevykazuje žádnou mozkovou aktivitu.

Nejčastějším argumentem potvrzujícím, že lidské embryo je individuem, je skutečnost vzniku zcela nové a originální genetické informace. Tento argument ale sám o sobě nestačí – je sice pravda, že každý živý jedinec nese po celou dobu své existence identickou DNA, neplatí ale, že by určitou DNA neslo pouze jedno jediné individuum: Jednovaječná dvojčata mají identickou genetickou informaci, a přesto se považují za dvě různá individua. Genetické kritérium individuality proto musí být doplněno kritériem cytologickým. Spojením cytoplazmy spermie a vajíčka obě pohlavní buňky zanikají a na jejich místě vzniká buňka, jež představuje určité novum. Nejenom proto, že nese novou a jedinečnou genetickou informaci, ale také proto, že v ní probíhají procesy vedoucí k vytvoření složité morfologie lidského těla. Zpráva komise „Warnock“ z roku 1984, která sloužila ve Velké Británii jako podklad pro přijetí zákona o embryích, konstatovala: „Jakmile započal proces vývoje, neexistuje žádné jeho stadium důležitější než ostatní; všechna stadia jsou částí kontinuálního procesu, a pokud některá fáze vývoje nenastane, jak má – ve správném okamžiku a pořadí – další vývoj se zastaví. […] Z biologického hlediska nelze určit jedno konkrétní stadium ve vývoji, od kterého by embryo ,in vitro‘ nemělo být nadále udržováno při životě.“[7]

Často se ale můžeme setkat s obhajobou a šířením názorů, podle kterých zygota a embryo ve svých prvních hodinách života nepředstavují lidské individuum, nýbrž pouhý shluk buněk lidského druhu. Někteří autoři tvrdí, že embryo před uhnízděním v děložní sliznici není nic jiného než „chuchvalec buněk“. Argumenty upírající ranému lidskému embryu individualitu můžeme rozdělit do tří skupin:

1)     Argument založený na totipotentnosti buněk

Podle první skupiny argumentů je lidské embryo individuem pouze od okamžiku, kdy jeho buňky ztrácí totipotentní schopnosti, to je zhruba od konce třetího dne (stádium, kdy je embryo tvořeno osmi buňkami); možnost vytvořit jednovaječná dvojčata přetrvává až do druhého týdne. Podle tohoto názoru je až gastrulace, kdy vzniká primitivní proužek a diferenciují se tři histologicky odlišné zárodečné listy, dovršením vzniku jednotné organizované struktury, která se již nemůže dělit na další samostatná individua. Právě možnost vzniku jednovaječných dvojčat podle zastánců tohoto argumentu vylučuje individualitu raného embrya.

Kritika tohoto argumentu poukazuje především na to, že totipotentnost embryonálních buněk neznamená to samé co neurčenost, ale je nezbytnou vlastností právě vzniklého organismu, díky které mohou být buňky, postupně vznikající dělením, určeny pro různé buněčné linie. Je nutno poukázat na to, že blastomery nejsou totipotentní kdykoliv, ale pouze dojde-li k jejich separaci. Dále – blastomery již od svého vzniku k sobě přiléhají a prostřednictvím mikroskopických výběžků a cytoplazmatických můstků předávají signály koordinující jejich růst a množení. Za třetí, embryonální buňky nejsou libovolné buňky, ale tvoří samostatnou esenci formující se lidské bytosti. A za čtvrté, všechny blastomery sice obsahují stejnou DNA, pokud jde o její strukturu a pořadí bází. Nicméně funkční organizace DNA v jednotlivých buňkách nejsou totožné, a nelze tedy tvrdit, že dvě buňky embrya jsou zcela totožné.

Skutečnost, že se jedna či více embryonálních buněk oddělí od ostatních, čímž vzniknou jednovaječná dvojčata, neznamená, že by původní embryo ztratilo svou původní identitu a vývojový rytmus. Neznamená to ani, že původní embryo zaniká a na jeho místě vznikají dvě nová s identickým genetickým dědictvím. Znamená to pouze, že jeden živý organismus vytváří další živý organismus, tj. že z původního embrya vzniká jeho genetická „kopie“ procesem podobným pučení (nepohlavní rozmnožování některých organismů, např. bakterií, žahavců a řas), zatímco originální embryo dále beze změny pokračuje ve svém normálním vývoji a zachovává si svou vlastní fyzickou a organickou (tj. jde o stále ten samý organismus) identitu. Možnost vzniku jednovaječných dvojčat ještě neznamená, že uskupení buněk v nejranějších momentech vývoje představuje pouhý shluk mnoha samostatných jednotek bez nadřazené organizace v rámci jednoho organismu, již v této fázi vše probíhá pod jednou centrální kontrolou. Existuje také možnost sekundárního srůstu původních dvojčat, z nichž tak vzniká jedno jediné embryo; tu lze chápat jako předčasnou smrt jednoho z nich.

2)     Argument „ze vztahu“

Tento argument považuje za okamžik nabytí individuality embrya jeho uhnízdění (nidace) v děložní sliznici, tj. okolo šestého a sedmého dne od oplodnění, případně od chvíle, kdy je proces uhnízdění ukončený (zhruba 14 dní od početí), protože pouze prostřednictvím uhnízdění vstupuje embryo do kontaktu s matkou.

Pokud jde o kritiku tohoto argumentu, je třeba říct, že uhnízdění je sice nutnou podmínkou přežití a vývoje embrya, jde ale o proces, jehož aktérem je již existující bytost: samotné embryo je příčinou uhnízdění, nemůže být tedy jeho produktem.

„Pokud jde o implantaci či nidaci, embryo by samozřejmě bez ní nemohlo přežít, podobně jako by dítě po svém narození nemohlo přežít bez výživy. Není to ale implantace, jež embryu udílí jeho bytí embryem, stejně jako mateřské mléko neudílí kojenci jeho bytí dítětem.“[8]

3)     Argument mozkové aktivity

Za individuální lidský život považuje tato teze období mezi počátkem mozkové aktivity a mozkovou smrtí. Podle těchto argumentů nelze hovořit o lidském individuu, dokud se u embrya nevyvine nervový systém a dokud nemůžeme detekovat mozkovou aktivitu: museli bychom tedy čekat až do osmého týdne.[9]

Kritici argumentu mozkové aktivity poukazují na to, že mezi počátkem a koncem mozkové aktivity neexistuje žádná podobnost. Mozková smrt probíhá rychle a nevratně, zatímco vznik mozku a jeho činnosti představuje postupný nárůst neuronové aktivity. Oplozením započal proces vývoje lidského jedince, který prochází postupným budováním a diferenciací mozkových struktur.

Smrt lze definovat jako ztrátu funkční jednoty organismu. Analogicky je možno konstatovat, že počátek života nastává v okamžiku, kdy začíná aktivita jedince. Známky aktivity začínají být patrné od početí.[10]

Argumenty pro používání embryonálních kmenových buněk

Je zřejmé, že nové znalosti získané výzkumem EKB mohou pomoci v léčbě dosud neléčitelných nemocí. „Pokud na jednu misku vah utilitaristického kalkulu vložíme embryo, které nevnímá libost ani nelibost, které nevidí a neslyší, a na druhou misku vah uzdraveného pacienta či pacienty, je zřejmé, že ‚etická aritmetika‘ vyjde jednoznačně ve prospěch výzkumu. Navíc se nemusí jednat o jednoho pacienta, nýbrž, v optimálním případě, o stovky či tisíce pacientů. Je tedy nutné kalkulovat zisky a ztráty: na jednu misku vah je třeba dát velké terapeutické možnosti a v budoucnu pomoc i mnoha pacientům, na druhou embrya či embryo, ze kterého získáme linie kmenových buněk.“[11]

Jen 30-50 % embryí se podaří uhnízdění v děložní sliznici, mnoho přirozeně vzniklých embryí je ztraceno. Jestliže sama příroda s embryi nakládá takto hýřivě, neměli bychom být úzkostnější než příroda.

K argumentům bývá řazeno i to, že desítky tisíc embryí tak i tak zbývají z umělého oplodnění a pokud je nevyužijeme na výzkum, stejně budou po čase zničena.

Argumenty proti používání embryonálních kmenových buněk

Je-li embryo zárodkem lidské osoby či osobou samotnou a jestliže jeho rozebráním získáme „pracovní materiál“, pak již není podstatné, kolik dobra s tímto materiálem uděláme. Dobrého cíle nelze dosáhnout špatnými prostředky, účel nesvětí prostředky.

Je sice pravda, že pouze 30-50 % embryím se podaří uhnízdit v děloze, tento jev ale neříká nic o tom, jaký je status lidského embrya. Ovšem závěr, že co je „přirozené“, je nutně morální, je chybný (tzv. naturalistický omyl). Příroda není učitelkou morálky, protože v ní nikdo nemá svobodnou vůli, nikdo nemůže volit dobro a zlo. Člověk může volit mezi dobrem a zlem a ptát se po tom, jaké jednání je vlastně dobré. Krutosti odehrávající se v přírodě, ať už zemětřesení, vlny tsunami, parazitismus, kudlanka pojídající svého samečka, gorily zabíjející vlastní mláďata a podobně, musíme chápat morálně neutrálně. Zdá se, že etika a morálka existují jen u našeho druhu. Pouze člověk je „propuštěnec přírody“ – jako jediný z tvorů je schopen volby mezi dobrem a zlem.[12]

Jako příklad extrémně krutého jednání v přírodě poslouží vosička Ampulex compressa. Máma vosička najde švábí oběť. Nejprve švába dvěma žihadly částečně ochromí, potom jej vede za tykadlo do svého podzemního doupěte, občas švábovi upije trochu hemolymfy a do švába naklade vajíčka. Šváb zůstává stále naživu. Larvičky po vylíhnutí vyžírají nejprve svalovinu a méně potřebné orgány, aby šváb vydržel co nejdéle. Po čase se ze švába vylíhnou nové vosičky.[13] I toto jednání je přirozené, přítomné v přírodě. Má nám ale být vzorem?

K argumentu „když již embrya jsou jednou zničena, tak proč je nevyužít na výzkum“: problém spočívá v tom, že tato embrya neměla vůbec vzniknout, jedno špatné rozhodnutí plodí další.

V poslední době je často argumentováno také tím, že EKB je možné nahradit buňkami získanými z kůže dospělého člověka. Způsob, jak lze vytvořit lidské kmenové buňky s téměř neomezenou možností množení a se schopností diferenciace na buňky rozdílných tkání, popsal japonský vědec Šinja Jamanaka poprvé v listopadu 2007 (v roce 2012 za tento objev dostal Nobelovu cenu). Zastánci této metody zdůrazňují, že díky ní již není pro výzkum kmenových buněk a jejich využití k léčbě potřeba ničit lidská embrya ani získávat kmenové buňky pomocí klonování nebo s použitím lidských vajíček.[14]

Postoj katolické církve

Rozsáhle se problematikou biomedicínského výzkumu a pokusy na embryích zabývala již instrukce Kongregace pro nauku víry Donum vitae – O respektování počínajícího lidského života a o důstojnosti plození z roku 1987, tedy z doby, kdy jejím prefektem byl kardinál Ratzinger, současný emeritní papež.

V úvodu instrukce je poznamenáno: „Díky pokroku biologických a lékařských věd má člověk k dispozici stále účinnější léčebné prostředky. Může však získat také novou moc nad lidským životem v jeho samém počátku i v jeho prvních stadiích, a to s nepředvídatelnými důsledky. Různé postupy dnes umožňují zasahovat do procesu předávání života, a to nejen aby se mu napomáhalo, ale také aby byl ovládán. Nové technické pokusy člověku sice umožňují ‚vzít svůj osud do vlastních rukou‘, ale vystavují ho též ‚pokušení překročit meze rozumné vlády nad přírodou‘.“ Dále instrukce poukazuje: „Život každé lidské bytosti je nutno absolutně respektovat již od okamžiku početí.“ Celá kapitola je věnována vymezení statusu lidského embrya a řeší morální přípustnost zásahů do lidského embrya. Kongregace se odvolává na svá stanoviska v Deklaraci o umělém potratu z roku 1974: „Od okamžiku oplodnění vajíčka začíná nový lidský život, který není životem otce ani životem matky, nýbrž životem nové lidské bytosti, která se samostatně vyvíjí. Nikdo se nestane člověkem, jestliže jím není již v tomto okamžiku. To bylo vždy zřejmé … a moderní genetika to jasně znovu potvrzuje. Prokázala, že již od prvního okamžiku je pevně určena struktura neboli genetický program toho, čím tato bytost je: člověkem, lidským jedincem, jehož charakteristické rysy jsou již jednoznačně určeny. Okamžikem oplodnění začíná dobrodružství konkrétního lidského života a každá z jeho velkých schopností potřebuje čas, aby mohla růst a připravovat se k činnosti.“ Na otázku, jak mají být morálně hodnoceny výzkum a pokusy na lidských embryích a plodech, instrukce odpovídá: „Lékařský výzkum se musí zdržet zákroků na živých lidských embryích, neexistuje-li morální jistota, že se jimi nezpůsobí škoda na životě nebo celistvosti nenarozeného dítěte nebo jeho matky. […] Každý výzkum, i kdyby se omezoval pouze na pozorování embrya, by se stal nedovoleným, jestliže by pro použité metody nebo způsobené účinky představoval riziko pro fyzickou celistvost nebo život embrya. […] Jestliže jsou embrya živá, ať již jsou schopna samostatného života či nikoli, musejí být respektována jako každá jiná lidská osoba. […] Žádný cíl, i když sám o sobě ušlechtilý, jako např. předpokládaný užitek pro vědu, pro ostatní lidi nebo pro společnost, nemůže žádným způsobem ospravedlnit pokusy na živých lidských embryích a plodech, ať už schopných samostatného života či nikoli, a to ani v mateřském lůně, ani mimo ně. Informovaný souhlas, běžně vyžadovaný pro klinické pokusy na dospělých, nemohou v tomto případě dát rodiče, protože nemají právo rozhodovat o fyzické neporušenosti ani o životě nenarozeného dítěte.“ V dalších pasážích se poukazuje na to, že výzkumný pracovník, který rozhoduje o tom, která embrya po oplodnění in vitro budou vrácena do těla ženy a která zničena (resp. využita pro výzkum), se staví na místo Boha: „činí se pánem nad osudem jiných, když zabíjí bezbranné lidské bytosti a svévolně rozhoduje o tom, kdo bude žít a kdo bude usmrcen.“ Instrukce se rovněž vyhrazuje proti zásahům do chromozomové a genetické výbavy a směřujícím k vytváření lidských bytostí vybraných podle pohlaví nebo jiných předem určených vlastností, protože „takové manipulace jsou v rozporu s osobní důstojností lidské bytosti, její celistvostí a totožností.“[15]

Novější instrukce Dignitas personae z roku 2008 reaguje na vědecký pokrok v oblasti biotechnologií a v samostatné kapitole se zabývá právě terapeutickým využitím kmenových buněk. Zdůrazňuje, že je třeba rozlišovat metody získávání buněk podle jejich původu. Za morálně přípustné je možno považovat metody, které nepůsobí závažné problémy tomu, od koho jsou kmenové buňky odebírány. Tato podmínka je obecně splněna, jestliže jsou tkáně odebírány: a) od dospělých lidí; b) z pupečníkové krve při porodu; c) z plodů, které zemřely přirozenou smrtí. Naopak odběr kmenových buněk z živých lidských embryí, který nevyhnutelně vede k jejich zničení, je zásadně nepřípustný. Používání EKB nebo z nich odvozených diferencovaných buněk instrukce doslova nazývá spoluprací se zlem.[16]

Pokusy na embryích odsuzuje rovněž encyklika papeže Jana Pavla II. Evangelium vitae: „Toto morální hodnocení potratu je třeba vztáhnout také na nové formy útoků na lidská embrya, která jakkoli sledují dobrý úmysl, přece mají nutně za následek zabití. […] Stejné morální odsouzení zasluhuje i používání lidských embryí a plodů jako ‚biologického materiálu' – ‚vyrobeného' záměrně s tímto cílem oplodněním ve zkumavce – a používaného jako zdroj orgánů a tkání pro transplantace při léčení některých chorob. Zabití nevinných lidských stvoření, třebas ku prospěchu někoho druhého, je opravdu věc naprosto nepřijatelná.“[17]

Legislativa

OSN: Na půdě OSN se nikdy nepodařilo sjednat závaznou úmluvu o klonování lidských embryí. Valné shromáždění OSN přijalo 8. 3. 2005 pouze nezávaznou deklaraci, ve které vyzývá členské státy k přijetí opatření nezbytných k tomu, aby byly zakázány veškeré formy lidského klonování, jelikož jde o postupy neslučitelné s lidskou důstojností a ochranou lidského života.[18] Zakázat se tedy má nejen klonování reprodukční, ale také tzv. klonování terapeutické či experimentální. Zástupce ČR hlasoval proti tomuto usnesení, ostatně ani česká legislativa se jím neřídí.

UNESCO (Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu), odborná organizace OSN, zřídilo v roce 1993 Mezinárodní bioetickou komisi (IBC), skupinu expertů nezávislých na vládách. K nejvýznamnějším výstupům komise patří Všeobecná deklarace o lidském genomu a lidských právech, přijatá generální konferencí UNESCO v roce 1997, a Všeobecná deklarace o bioetice a lidských právech z roku 2005. Stěžejní článek 11 Všeobecné deklarace o lidském genomu a lidských právech obsahuje přímý zákaz reprodukčního klonování: „Postupy, které jsou v rozporu s lidskou důstojností, jako reprodukční klonování lidských bytostí, nesmí být povoleny.“[19] Pro pochopení těchto textů je ale třeba si vyjasnit pojem reprodukční klonování: jedná se o takové manipulace s lidskými embryonálními buňkami, které by vedly k vytvoření nového jedince. Klonování terapeutické či experimentální jimi dotčeno není.

Rada Evropy: Členské státy Rady Evropy přijaly v roce 1997 Úmluvu o lidských právech a biomedicíně[20], ČR ji ratifikovala v roce 2001; součástí úmluvy jsou tři dodatkové protokoly: 1. o zákazu klonování lidských bytostí (v ČR ratifikován 2001[21]), 2. o transplantaci orgánů a tkání lidského původu (v ČR zatím neratifikován[22]) a 3. o biomedicínském výzkumu (v ČR zatím neratifikován[23]). Úmluva i první protokol, jakožto mezinárodní smlouvy upravující lidská práva, mají aplikační přednost před platnými zákony ČR (na základě čl. 10 Ústavy ČR ve znění před „euronovelou“).

Článek 16 Úmluvy (Ochrana osob zapojených do vědeckého výzkumu):

Vědecký výzkum na člověku lze provádět pouze tehdy, pokud jsou splněny všechny následující podmínky:

(i) k výzkumu na člověku neexistuje žádná alternativa srovnatelného účinku,

(ii) rizika výzkumu, kterým by mohla být vystavena dotyčná osoba, nejsou neúměrně vysoká vzhledem k možnému prospěchu z výzkumu,

(iii) výzkumný projekt byl schválen příslušným orgánem po nezávislém posouzení jeho vědeckého přínosu včetně zhodnocení významu cíle výzkumu a multidisciplinárního posouzení jeho etické přijatelnosti,

(iv) osoby zapojené do výzkumu byly informovány o svých právech a zárukách, které zákon stanoví na jejich ochranu,

(v) nezbytný souhlas podle článku 5 byl dán výslovně, konkrétně a je zdokumentován. Takový souhlas lze kdykoliv svobodně odvolat.

Článek 18 Úmluvy výslovně stanoví, že pokud je zákonem umožněno provádět výzkum na embryích in vitro, musí být zákonem zajištěna odpovídající ochrana embrya. Stěžejní je odstavec druhý, podle kterého „vytváření lidských embryí pro výzkumné účely je zakázáno“.

Podle čl. 1 Dodatkového protokolu o zákazu klonování lidských bytostí je „nepřípustný každý zákrok, jehož účelem je vytvořit lidskou bytost, která je geneticky shodná s jinou lidskou bytostí, živou či mrtvou“ (reprodukční klonování).

Evropské právo: Podle čl. 3 odst. 2 písm. d) Listiny základních práv EU je zakázáno reprodukční klonování lidských bytostí. Ustanovení této listiny jsou podle čl. 51 určena orgánům, institucím a jiným subjektům Unie, a dále členským státům, výhradně pokud uplatňují právo Unie.[24]

Česká republika: Výzkum na lidských EKB je ošetřen zákonem č. 227/2006 Sb., o výzkumu na lidských embryonálních kmenových buňkách a souvisejících činnostech. Úprava v zákoně patří v evropském kontextu spíše mezi liberálnější. [25] Zákon umožňuje dárcům pohlavních buněk vyslovit souhlas s použitím „nadbytečných“ embryí, která byla vytvořena metodou mimotělního oplodnění pro účely asistované reprodukce a nebyla pro tyto účely využita.[26]

Nedovolené nakládání s lidským embryem je trestným činem podle § 167 trestního zákoníku.[27]

Závěr

Nemusíme se obávat, že by odmítnutí využívání EKB vedlo k zastavení rozvoje medicíny. Výzkum z posledních let se orientuje i na alternativní zdroje kmenových buněk, především kmenových buněk dospělých. Vědecké experimenty prokazují, že je možno získat pluripotentní kmenové buňky z buněk kožního vaziva. Tyto tzv. indukované kmenové buňky mají vlastnosti téměř shodné s EKB; vznikají z nich buňky všech tří zárodečných listů, i např. buňky srdeční svaloviny, které se začínají v pravidelném rytmu smršťovat.

V žádné oblasti života nemůže občanský zákon nahradit svědomí. V jednom státě může být lidský život chráněn od početí, v jiném od šestého měsíce těhotenství. Znamená to, že zákon nějak změnil podstatu toho človíčka v matčině lůně? Nikoliv; je-li něco zákonem uznáno jako legální, nelze implikovat tvrzení, že to je morální.